Obsah

II. Emoční inteligence

Mgr. Monika Čuhelová

1. Úvod – proč číst tento text?

Vítám vás u čtení textu s názvem Emoční inteligence. Proč byste jej měli číst?

Hokejové mistrovství – strach, naděje, víra, stres, nadšení, obavy, bušení srdce, pojídání brambůrků, pití alkoholu, štěstí, nadšení, zpocené ruce, zklamání, beznaděj, smutek, euforie… Emoce, emoce, emoce… fyziologické jevy, které emoce provázejí, chování vhodné i nevhodné, které emoce provází… Během hodiny hokejový fanoušek či fanynka prožije několik emocí… Emoce jsou všude kolem nás.

Jsem psycholožka a při své práci se denně setkávám s tím, že neumíme o svých emocích mluvit, že brání našemu rozvoji, nedokážeme využít sílu toho, když je nám dobře a daří se a velmi nevhodně pracujeme s tím, když se cítíme špatně – buď negativní city potlačujeme, nebo je naopak destruktivně pouštíme ven do okolí. Nedokážeme vzít za své emoce zodpovědnost, svádíme je na druhé. Příběhy našeho života jsou emocemi prosyceny, přesto někdy jsou emoce vnímány jen jako negativní jev – chci se zbavit hněvu, vzteku… Příkladů, jak si lidé nevědí s emocemi rady, je mnoho. Přitom jde o silnou energii, která může dopomoci mnoha pozitivním změnám ve vašich životech.  A to jak v pracovním, tak osobním životě. Proto, abyste byli spokojeni v práci je třeba umět pracovat s emocemi v životě celkově a právě k tomuto účelu slouží tento materiál.

Jak pracovat s textem?

Text je praktický, doplněný o moderní teoretické koncepty, čerpá však i ze zkušeností našich předků. Každá kapitola je doplněna některými praktickými cvičeními, která vám mohou přinést inspiraci, jak pracovat s tématem, které se vás dotýká. Není to jednohubka, dejte si proto na každou kapitolu třeba týden, kdy zaměříte pozornost na dané téma a vyzkoušejte si inspirace a techniky.

Cílem textu je pomoci vám najít cestu, jak pracovat s emocemi, poznat sami sebe, neplýtvat energií na zbytečné rozčilování a vztek, využít sílu radosti a pozitivních emocí a najít cestu k porozumění druhým.

Já sama mám emoce své i druhých velmi ráda a věřím, že láskyplný vztah k sobě, ke svému životu, ke svým emocím, můžete mít i vy, pokud začnete své emoce vnímat jako dobrý ukazatel, průvodce a energii.

Úvodní zamyšlení: Proč chci číst tento text? V čem je práce s emocemi pro mě důležitá? Co chci, abych uměl/a, věděl/a na konci textu? Jak to poznám – konkrétně?

2. Pár slov o emocích

Zkuste si sami pro sebe zodpovědět tyto otázky: Co jsou to pro mě emoce?

Samotné definice emocí se liší dle psychologických odborníků, obvykle mezi ně řadíme pocity, afekty, nálady, city. Jejich prožívání závisí na temperamentu a osobnosti člověka. Jde o velmi komplexní jevy, které jsou:

1.Proměnlivé – mění se v jednotlivých situacích, často se proměňují bez objektivních změn a v průběhu času.

2.Subjektivní – každý prožíváme danou situaci jinak, stejná situace vzbudí u jednoho člověka hněv, druhého nechá klidným.

Pokud se díváme na lidstvo jako celek, pravděpodobně k základním, tj. primárním emocím patří strach, zloba, smutek a potěšení – u nich mají lidé ve všech kulturách specifický obličejový projev.

Při práci s emocemi je musíme umět pojmenovat! Dle Golemana existují tyto kategorie:

Hněv – zuřivost, hrubost, nenávist, zloba, popuzenost, rozhořčení, roztrpčenost, zaujatost, podrážděnost, otrávenost, nepřátelství, nenávist.

Smutek – žal, zármutek, neradost, sklíčenost, neveselost, melancholie, sebeobviňování, osamělost, zoufalství, v patologickém stavu až těžká deprese.

Strach – úzkost, nervozita, ustaranost, zděšení, obavy, zlé předtuchy, ostýchavost, podezřívavost, popudlivost, hrůza, děs, lekavost, pochybnosti, v psychopatologii pak fobie a panika.

Radost – štěstí, úleva, spokojenost, blaho, potěšení, pobavenost, hrdost a zadostiučinění, smyslové potěšení a rozkoš, vzrušení, nadšení, zanícení, uspokojení, euforie, rozmarnost, v extrému pak mánie.

Láska – přátelství, důvěra, tolerance, vřelost, přijetí, laskavost, přitažlivost, oddanost, obdiv, zamilovanost, okouzlení.

Překvapení – šok, údiv, ohromení, úžas.

Rozhořčený odpor – pohrdání, opovržení, znechucení, přezíravost, averze, nelibost, zhnusení, ošklivení si.

Hanba – vina, stud, zármutek, zklamání, výčitky, svědomí, poníženost, lítost, pokoření, zkroušenost a kajícnost.

Osobně nedělím emoce na pozitivní a negativní, myslím, že přínosem jsou nám jak tzv. negativní – strach a hněv nám mají co říci, stejně tak tzv. pozitivní emoce – zamilování a vášeň – mohou v našem životě napáchat mnoho škody. V textu budeme hovořit v termínech „cítím se dobře“ a „cítím se špatně“.

Emoce a vývoj:

SRDCE MÁ DŮVODY, KTERÝM ROZUM ČASTO NEROZUMÍ

Je důležité podívat se na vývoj emocí z pohledu lidstva, protože nám pomůže vysvětlit, proč některé reakce, které v nás některé situace vyvolávají, jsou naprosto nevhodné pro současný život. Emoční, pocitové a pudové stránky jsou starší - z hlediska vývoje mozku jsou emoční centra, limbický systém, starší o několik milionů let, než šedá kůra mozková – myšlení. Starší, tj. silnější, mocnější. Nejprve měli lidé tzv. „emoce bez rozumu“, potom teprve došlo ke spojení emočních center s myslícími. Amygdala - naše krizové centrum a její nevědomé reakce často přebírají vládu v situacích, kdy dojde k velkému emočnímu vzplanutí, například když jsou napadeny naše hodnoty či něco nevyřešeného, co v sobě neseme. Z tohoto důvodu se často stává, že v situacích, kdy jsme ohroženi, máme strach, jsme v silném stresu, tak vládu převezmou emoce a my se druhý den divíme a často i stydíme – křičíme na své blízké, vztáhneme na někoho ruku, ztuhneme a nic neřekneme, utečeme…

Petr Ludwig ve své knize Konec prokrastinace krásně znázornil emoce jako slona (ano, staré, těžkopádné, když se pustí zpod kontroly, tak ničící, pustošící, ale také krásné, silné, velké) a rozum jako jezdce na slonovi (mladší rozum, který chce mít vše, včetně slona, pod kontrolou). Pozor, nejde o to, aby slon poslouchal jezdce, ale o to, aby jezdec i slon byli v souladu, rozuměli si, šli společně. Nejsme jen rozum, nejsme jen srdce, jsme obojí.

Emoce se vyvíjejí i v životě každého z nás a každé vývojové období má svůj úkol a s ním spojený i rozvoj specifických emocí. Člověk se rodí jako velmi bezbranná bytost a jsou to právě emoce, co jej poutá k druhému člověku – dle výzkumů každý, na koho se usměje kojenec, úsměv oplatí – tak jako má malý tygr drápy, má kojenec úsměv – tím si poutá druhé a oni jej ochraňují.

3. K čemu nám jsou emoce?

•K čemu mi v mém životě kdy byly emoce? •Kdy mi pomáhaly? •Kdy mi škodily?

Emoce jsou:

•Nezbytné k životu, umožňují přežití – díky nim vytváříme citové vazby, spolupracujeme, vyhýbáme se fyzickému ohrožení

•Pomáhají čelit problémům a těžkostem - vychylují nás ze stavu rovnováhy, díky čemuž můžeme čelit dlouhodobé výzvě, když se s problémem vyrovnáme, cítíme uvolnění, uspokojení, potěšení - obnovující efekt; pomáhají nám ujasnit si, co cítíme, přemýšlet a mluvit o událostech, které vedly k prožité emoci; sdílení našich emocí a pocitů s druhými lidmi vede k větší podpoře z jejich strany.

•Pomáhají v učení - příjemné emoce pozitivně zpevňuje naučené; radost rodiče je pro dítě motivem k opakování činnosti; nepříjemné emoce nás vedou k vyhýbání se; silné emoce a stres oslabují poznávání a učení.

•Pomáhají vytvářet a udržovat vztahy - udržet a využívat sociální vztahy pro vlastní přínosy; pomáhají rozumět tomu, co se děje kolem nás; jejich vyjadřování pomáhá poznávat emoce, přesvědčení a záměry druhých lidí.

•Emoce jsou důležité ve vývoji - děti emoce svých rodičů používají jako zdroj informací k tomu, aby mohly rozumět novým, nebo nejednoznačným situacím; v batolecím období hněv u dětí posiluje svobodu, vymezení sama sebe a sebeuvědomění.

•Emoce a řízení času – dokud byl člověk brán jako stroj pro plnění úkolů – nespokojenost. Co čekám od práce, od života, rodiny – vždy se dostaneme k pocitům a ke spokojenosti.

•Emoce nás ladí - buď nás ladí pozitivně, nebo negativně. V tomto vyladění pak žijeme náš život.

•Emoce zkreslují naši realitu

Fakta a příběh

Když mluvím s klienty o jejich dětství, často vidíme tzv. „slepá místa“, místa, kde vlastně člověk neví, co se stalo, ale něco si tam vymyslí, něco, co podporuje jeho příběh, který si tvoří. Může to být příběh o tom, že mě nikdo neměl rád nebo o tom, že jsem byla milována. Na základě emocí se fakta mění v příběh.

Zkuste si vybavit vaši vzpomínku z dětství a zapsat si ji. Co z toho se opravdu stalo a co je zkreslená realita, která je ovlivněna vaším přesvědčením, emocemi? Někdy stačí příběh někomu vyprávět a najednou zjistíte, že věci, o kterých jste si myslely, že jsou ucelené, se nikdy nemohly takto stát. Zkuste svůj příběh vyprávět někomu blízkému, rodiči nebo si tuto vzpomínku nechte povyprávět od sourozenců, rodičů. Jak to dopadlo? Jsou fakta a příběh stejná?

Naší zodpovědností a možností je, že se můžeme rozhodnout, jaký příběh chceme žít. Příběh člověka, který za vše obviňuje své rodiče, který říká, že za to, jak se má, mohou druzí… Nebo příběh toho, kdo má svůj život ve svých rukou, přijímá zodpovědnost za to, jak se chová a co cítí a žije příběh, který chce žít. Rozhodnout se pro příběh.

• Emoce ovlivňují vnímání

Co vidíte na fotografii?

Pokud jste napsali, že vidíte dívku v tyrkysovém tričku, která má světlé vlasy, chlapce v modrém tričku…pak vidíte objektivní fakta. Pokud jste napsali, že vidíte rozhádanou dvojici, kdy se dívka na chlapce zlobí, protože ji opustil – vidíte příběh. Ale ten je pouze váš, subjektivní, vychází z vašeho vnímání reality a zdaleka nemusí být pravdivý. Je dobré vycházet ze svých zkušeností, nechat se vést intuicí, ale rozhodně není dobré brát je jako fakt a nenechat možnost situaci vyvinout se jinak.

• Emoce ovlivňují chování

Paní Jana se těšila večer do divadla. Když však odcházela z práce, uviděla, jak jedno auto na parkovišti stojí šikmo přes dvě parkovací místa. Hrozně ji rozzlobila lidská bezohlednost a rozhodla se, že to tak nenechá. Šla na recepci firmy, ale tam nikdo nebyl. To ji naštvalo ještě víc. Nechala na recepci vzkaz plný nadávek. Ještě večer v divadle byla celá rozčílená a místo, aby si užila představení, tak stále myslela na to, jak jsou lidé nevychovaní a neohleduplní. Vyprávěla o tom svým přátelům…Druhý den se dozvěděla, že kolega, jehož bylo špatně zaparkované auto, dostal infarkt a recepční šla volat záchranku. Na její vzkaz nikdo nereagoval a Jana se styděla…

Co se v příběhu stalo? Co mělo být jinak? Znáte situace ze svého života, kdy jste něco vyhodnotili nějak a situace nakonec byla úplně o něčem jiném? Jakou roli v tom hrají emoce?

Emoce ovlivňují tělo:

Znáte nějaká přísloví, úsloví, která poukazují na vtah mezi emocí a tělem? Používáte některé z těchto úsloví sami? Které?

V lidové řeči běžně poukazujeme na vztah mezi prožívání emocí a tělesným dopadem. Ne nadarmo se říká „emoce – nemoce“. Mnoho nevyřešených situací, nevykřičených hněvů, spolknutých vzteků, nestráveného smutku se projevuje tak, že onemocníme. Tím se více zabývá psychosomatika, která hovoří o psychosomatické jednotě a podmíněnosti. Lidé, kteří pracují se vztahem těla a emocí, tak, když je bolí záda, si nevezmou pouze lék, ale přemýšlejí, co vše si zase naložili. V lidové řeči vypadá psychosomatická podmíněnost takto:

zažívací trakt: „leží mi to v žaludku“, „to nestrávím“

kůže: „mám husí kůži“, „úplně jsem se z toho osypala“, „dotklo se mě to“

kardiovaskulární systém: „mně snad pukne srdce“, „spadl mi kámen ze srdce“

dýchací ústrojí: „to nevydýchám“

pohybová soustava: „podlomila se mi kolena“, „přišla jsem o pravou ruku“

CNS: „leze mi to na mozek“, „třeští mi z tebe hlava“

zhoubné procesy: „strašně se tím užírám“

4. Základní kameny

Když mě rozčílí můj partner/ka, kdo může za to, že jsem se rozčílil/a? On/ona nebo já? Když starší sourozenec bouchne mladšího, protože mu mladší vzal hračku, má na to právo?

Prvním základním kamenem je:

PŘIJMOUT ZODPOVĚDNOST ZA SVÉ EMOCE

Ano, pro mnohé lidi je toto velmi těžce přijatelné, ale je to tak. Ať se ke mně druzí chovají jakkoliv, za to, jak se chovám já a co cítím, mám plnou zodpovědnost. Mohu se zlobit, ale nemohu (nechci, nemusím) bít a křičet. Mohu cítit křivdu, ale nemusím se topit v pocitu zoufalství a beznaděje a dávat druhým vinu. Za to, jak fakta prožívám a jak se na základě prožitků chovám, nesu plnou zodpovědnost. Lidé jsou velmi kreativní v tom, jak zodpovědnost za své chování a za své pocity svádět na někoho jiného. Zodpovědnost je také o tom, jaký příběh si pro svůj život volím. Pokud ji převezmeme, nedáváme již nadále vinu za svůj život rodičům, partnerovi, ale víme, že svůj příběh si píšeme sami. Samozřejmě, neseme si s sebou batoh z dětství, spoustu vzpomínek, představ o prožité realitě, ale to nám nemůže bránit vzít na sebe zodpovědnost. Stejně tak se rozhodnutí pro zodpovědnost promítne do naší budoucnosti – ano, jak se budu v životě mít, závisí především na mně.

„Nezáleží na tom, jak moc jsem chudý či bohatý, chytrý, krásný, ale na tom, co si o tom všem myslím.“

Dívejte se na své chování a na své pocity. Máte tendenci říkat – křičel jsem, protože mě rozčílila? Musím jíst, protože mě všichni opustili? Máte tendenci dávat zodpovědnost za své chování a za to, co cítíte, druhým lidem? Kdy se tak děje nejčastěji?

Druhým základním kamenem je uvědomění si faktu, že:

KAŽDÝ PROŽÍVÁ VĚCI, SITUACE JINAK. KAŽDÝ MÁ PRÁVO PROŽÍVAT VĚCI PO SVÉM

Jak jsme si řekli v úvodních kapitolách, stejnou situaci já sám/sama vnímám a prožívám spolu se všemi emocemi jeden den nějak, druhý jinak. Ovlivňuje nás únava, co se předtím stalo… Přijdeme z práce a partner řekne nevhodnou poznámku – jeden den se pousmějeme, druhý den, protože nás vytočil šéf, se na partnera urazíme. Ve stejné situaci samozřejmě tudíž různí lidí prožívají různé emoce. Toto je dobré si uvědomovat hlavně tehdy, když máme tendenci hodnotit pocity druhého – jak to, že se u tohoto můžete hádat?, proč u toho brečíš – si nějaká citlivka, ne? Zraňující, plné nepochopení, neempatické chování. Pokud přijmeme za svůj fakt, že ve sféře prožívání emocí a následném chování jsme opravdu rozdílní a dané situace prožíváme subjektivně, tak nemůžeme hodnotit pocity druhých. Můžeme říci, že mu nerozumíme, ale rozhodně nemůžeme říci, že je špatné a že takto by to býti nemělo.

Třetí základní kámen:

SVOBODNÍ V EMOCÍCH KULTIVUJEME SVÉ CHOVÁNÍ

Přestože dané situace máme právo prožívat po svém, chování v naší společnosti odpovídá normám a je třeba se jej naučit kultivovat. Přestože se tedy na kamaráda zlobím, nebodnu jej nožem. Přestože mám strach, obvykle nezačnu utíkat a křičet (třeba před rozzlobeným šéfem). Často nemůžeme začít ani brečet – jsou místa, kde to nelze. Proto je velmi důležité, abychom emoce, které prožíváme a které by byly rády vyjádřeny svým starým způsobem (tj. hněv – agrese, strach – ztuhnutí nebo útěk) vyjadřovali jinak. Vyjádřit a dostat je ze sebe ven totiž musíme, potřebují být vyjádřeny či přetvořeny, zpracovány, komunikovány, regulovány… Technik, jak pracovat s emocemi, které nemůžeme vyjádřit tak, jak bychom chtěli, je mnoho a budeme je probírat v dalších kapitolách.

Čtvrtý základní kámen:

KONCEPT SOUNÁLEŽITOSTI

Koncept sounáležitosti pochází od psychologa Adlera a hovoří o tom, že základní lidskou potřebou je potřeba cítit sounáležitost se skupinou. Tedy s rodinou, pracovním týmem, partou… Sounáležitost je tvořena tím, že se potřebujeme cítit schopní, spojení, spolupodílející se a potřebujeme mít možnost být nedokonalí. Pokud se nám nedaří tyto potřeby naplňovat, „zlobíme se“ a „zlobíme“ – tj. bojujeme o moc, o pozornost, mstíme se či máme strach a vyhýbáme se. Sounáležitost chceme zažívat, pokud ji zažíváme, můžeme se rozvíjet, být šťastní, udělat chybu, učit se, cítit se spokojení… Zde je cesta, jak jí dosahovat – pokud se ve skupině necítíme dobře, projděme si tyto 4 potřeby. Kterou z nich nemám naplněnou? Pokud jsme např. v týmu a nedaří se nám dobře pracovat, skupina nás nebere, podívejte se na dané potřeby.

Napiš 3 své skupiny. Jakým způsobem v nich zažívám jednotlivé prvky sounáležitosti? Co dělám a jak se cítím, když mi lidé okolo mě říkají, že jsem neschopný, nikam nepatřící, jako člověk, bez kterého se všichni obejdou a ten, kdo žije se strachem udělat chybu?

Pátým kamenem je:

ZAMĚŘENÁ POZORNOST

Kam jde pozornost, tam jde energie, kam jde energie, tam to roste. Pokud zaměříme vědomě svou pozornost na to, co se nám daří, co je v našich životech pozitivní, co mi pomáhá, porostou tyto stránky. Pokud zaměříme pozornost na to, co je špatně, co se nedaří… Na technice vědomé pozornosti staví mnoho technik pozitivní práce s emocemi, o kterých si povíme v dalších kapitolách.

5. Co je to emoční inteligence?

Proč jsou někteří lidé úspěšnější než jiní? Proč jsou někteří šťastnější? Nestačí být jen chytrý, mít pro svou práci dostatečné znalosti, ale musíme mít i dostatečně vysokou emoční inteligenci. Příjemné je, že prací na sobě ji můžeme zvyšovat. Emoční inteligence je obdoba účinné kapacity rozumu (IQ) v citové oblasti. Zahrnuje schopnost porozumět pocitům vlastním i jiných lidí tak, aby nám pocity neznepříjemňovaly život, ale přinášely potěšení.

Dle Golemana se emoční inteligence skládá z pěti složek:

1.Znalost vlastních emocí: rozumím, proč cítím to, co cítím - sebepoznání.

2.Zvládání emocí: mé city odpovídají situaci, umím se např. uklidnit.

3.Schopnost sám sebe motivovat: zapojuji emoce do cesty za vizí.

4.Vnímavost k emocím jiných lidí: snaha o porozumění a nehodnocení.

5.Umění mezilidských vztahů: uplatnění empatie při tvorbě vztahů.

5 stavebních kamenů emoční inteligence:

1.Sebeuvědomění – to, co prožívám, má své zákonitosti, plyne i z toho, co jsem prožil/a, mám na své emoce právo, na všechny.

2.Seberegulace – dokáži své emoce regulovat, usměrňovat tak, aby mě dokázaly obohatit, tak, abych jejich vyjadřováním nezraňoval/a okolí, aby mi dávaly energii.

3.Sebemotivace – vnitřní motivy a práce s nimi – co mě rychleji dovede k mému cíli a co ne, kdy ztrácím drive, co mi bere sílu.

4.Empatie – dokázat se vcítit, předvídat vývoj situací.

5.Sociální adaptabilita – jak se dokážu uplatnit, začlenit, navazovat vztahy, kultivace a posílení vztahů.

Já osobně definuji emoční inteligenci jako soulad a porozumění srdce, mysli a těla. Porozumět sám sobě pro svou spokojenost a život a pro život ve společnosti.

6. Znám sebe a své emoce

Poznat sebe a své emoce, rozumět si, to je samozřejmě základ. Proč cítím to, co cítím? Jaké emoce prožívám? Začněte tedy sami od sebe a investujte čas do prozkoumání svých emocí.

Ohlédněte se zpět:
Vyznačte, které emoce jste v uplynulém týdnu prožívali, a jak často?

Emoce	Nikdy	Zřídka	Občas	Často
Radost
Štěstí
Nadšení
Potěšení
Láska
Překvapení
Úžas
Očekávání
Hrdost
Spokojenost
Klid
Uvolnění
Přijetí
Nejistota
Beznaděj
Zlost
Zklamání
Mrzutost
Nervozita
Smutek
Soucit
Pocit viny
Vztek
Lítost
Strach
Úzkost
Je něco, co mě překvapilo?

Každý den v následujícím týdnu zaměřte pozornost na své emoce. Každý večer si vypište tři emoce: popis situace; co cítím – emoce; co si myslím; co dělám; co se stalo potom? Na závěr týdne si svůj emoční deník vyhodnoťte: Co se dělo? Poznal/a, objevil/a jsem něco?

Tímto můžeme porozumět nejen svým emocím, ale díky chování, vnímání situací a našich reakcí také poznat zákonitosti našeho často bludného myšlení (bloudím v kruhu – špatná emoce, výčitky, sebeobviňování, obviňování druhých) a poznat svá životní přesvědčení.

6.1. Sebe – láska, - poznání, - vědomí, - úcta

ÚKOL PRO DNEŠNÍ DEN – ZAMILUJ SE DO SEBE

Začátek emoční inteligence? Mám rád, mám ráda sama sebe. Sebeláska. Pro mnoho lidí spojeno s něčím, co se nemá, se sobectvím, individualismem. Pokud se však začnete mít rádi vy sami, vše se ve vašem životě zlepší. Budete o sebe pečovat, uděláte si na sebe čas, odpustíte si, porozumíte si… Kdo by vás mohl mít rád, když se nemáte rádi sami? Jsou s tím spojená i slova jako sebevědomí – být si vědom sebe sama, sebeúcta – vážím si sama/sám sebe, sebepoznání – díky tomu, že si na sebe udělám čas, se znám a mohu růst ze svých silných stránek.

Lidé si něco myslí o sobě a něco o druhých, mají základní životní postoje:

	AKCEPTOVÁNÍ OKOLÍ
sebeakceptace	JÁ OK, TY OK O sobě i druhých si převážně myslím, že jsem/jsou v pořádku, cítím lásku, úctu. Já i svět jsme celkem v pořádku.	JÁ OK, TY NE OK O sobě si myslím, že jsem v pořádku, jsem šikovný a chytrý, ale ostatní lidé mi nerozumí, jsou neschopní, málo se snaží, nedělají věci dobře…
	JÁ NE OK, TY OK Ostatní jsou perfektní, mají se dobře, všichni je mají rádi… ale já, já za nic nestojím. Nikdo mě nemá rád a jsem chudák…	JÁ NE OK, TY NE OK Jsem nemocný, nešťastný, nic neumím a celý svět je zlý, plný zloby, lidé si ubližují, chovají se k sobě nepěkně…

K zajímavostem z transakční analýzy patří také pět pohaněčů, které se objevují ve výchově a které si dospělí nesou a dle nich formují vztah k sobě i životu:

1…buď perfektní

2…dělej svým chováním radost druhým

3…jen se snaž! Zkoušej to, nevzdávej to!

4…buď silný!

5…pospěš si!

Každý z těchto „pohaněčů“ říká – nejsi dost… nejsi dost dobrý, rychlý, perfektní…
Je pak těžké se mít rád/a, když nejsem dost…

Který z těchto pohaněčů jste slyšeli ve svém dětství? Jaký vliv má na vaši současnost a sebelásku?

Jak se začít mít rád/a? Prvními krůčky jsou slova a čas. Slova ocenění sám/sama pro sebe, všimnutí si toho, co se mi podařilo. Zapisování toho, co se daří. Hledání toho, v čem jsem dobrá/ý. Shovívavost k sobě. Tak jako vaše děti, které máte rády, i když nejsou dokonalé, můžete mít rád/a i sebe a svou nedokonalost. Naučit se, i když se nedaří, i když jsme na dně, si říci – I TAKTO SE MÁM RÁD/A. A prosím, přestaňte se srovnávat. Že nejste tak dobří, jako ostatní, chytří, krásní. Objevujte a obdivujte svou vlastní jedinečnost.

Co pro svou sebelásku udělám ještě dnes? Jak o sebe budu pečovat každý týden? Co mám na sobě ráda nejvíce? Co se mi na mně fakt líbí?

Sebepoznání

Kdo jsem? Jaké mám v životě role? Co je mé pravé já?

Přestaňte se stále dokola ptát, co vám nejde a co byste měli zlepšit, na čem byste měli tvrdě pracovat. Podle Einsteina jsme každý/á génius. Pokud však budete po rybě chtít, aby šplhala na strom, bude si celý život myslet, že je neschopná.

Naučte se poznat to, co vám jde nejlépe, vaše zdroje, silné stránky, nadání… A namísto toho, abyste věnovali čas odstraňování svých nedostatků, pracujte na tom, v čem jste dobří, protože rosteme ze silných stránek. Pokud je pro vás těžké vaše silné stránky poznat, vzpomeňte si na své dětství – co vám šlo, v čem jste byli dobří, co vás bavilo.

Mé silné stránky? Zapíši si 5 věcí, které na sobě oceňuji. Zkusím těchto 5 věcí říci nahlas některému ze svých přátel. Jaké to bylo?

Otázky na silné stránky: Co mě baví nejvíce? Co mě v dětství bavilo nejvíce? Co mi šlo jakoby samo?

Technika SWOT ANALÝZA

Mé silné stránky	Mé slabé stránky
Mé příležitosti	Má rizika

Co vám v životě dodává sebevědomí?

Cesta za vyšší sebeúctou

•BUĎTE PRAVDIVÍ

•PŘEKRAČUJTE SVOU ZÓNU POHODLÍ, MĚJTE ODVAHU

•STUDUJTE

•DĚLEJTE VĚCI, PŘI KTERÝCH SE CÍTÍTE DOBŘE

•HLEDEJTE POZITIVA

•IGNORUJTE FÁMY

•VAŽTE SI SVÉHO ČASU

•PŘEVEZMĚTE ZODPOVĚDNOST ZA SVŮJ ŽIVOT

•OCEŇUJTE SE

•NAHRAZUJTE NEGATIVNÍ MYŠLENÍ POZITIVNÍM

•BUĎTE SI VĚDOMÍ SVÉ SEBEHODNOTY

•MĚJTE SE RÁDI

•VYHLEDÁVEJTE POZITIVNÍ LIDI

•MRKEJTE NA SEBE DO ZRCADLA

•BUĎTE AKTIVNÍ, KREATIVNÍ

•ŘÍKEJTE, CO SI MYSLÍTE, CO CÍTÍTE

•HLAVU VZPŘÍMA

•MILUTE SVÉ TĚLO

•NEVYTVÁŘEJTE SI DOMĚNKY

•NEBERTE SI NIC OSOBNĚ

•DĚLEJTE VŠE CO NEJLÉPE

•NEHŘEŠTE SLOVEM

6.2. Cítím se dobře

Otázka na pozitiva: Co je v pořádku? Co se daří? Co funguje? Co mě v posledních dnech potěšilo?

Psychologové začínají zkoumat kladná témata, posunují se ke studiu pozitivních událostí v životě člověka. Vůdčí osobnost směru, americký psycholog Martin Seligman (2003) deklaruje pozitivní psychologii jako vědu o pozitivních emocích (radost, štěstí, láska, naděje) a kladných životních zážitcích a zkušenostech, o pozitivních individuálních vlastnostech a rysech osobnosti (optimismus, nezdolnost, smysl pro humor, svědomitost, sebedůvěra) a o pozitivně fungujících společenstvích a institucích.

Pokud chceme zažívat trvalejší duševní pohodu, pak:

1.Rozvíjejme pozitivní emoce - míru naší pohody a štěstí zvyšuje častější a intenzivnější prožívání pozitivních emocí, jako jsou radost, láska, naděje či vděčnost, než emocí negativních.

2.Buďte angažovaně zaujatí - spokojenější lidé mají obvykle ve svém životě aktivitu, která je baví, dokážou se do ní plně ponořit a na chvíli zapomenout na starosti všedního dne. Zažívají flow - plné soustředění - prožitek splynutí, ponoření se do proudu dění.

3.Opatrujte kladné mezilidské vztahy - kvalita mezilidských vztahů, stačí několik blízkých a pevných vazeb, v nichž je obsažen opravdový zájem o druhého, vřelost, opravdovost a blízkost. Jsou to vztahy partnerské, v širší rodině, na pracovišti, s přáteli.

4.Mějte smysl života – co je pro nás důležité a jaký to má smysl. Smysl života, využití potenciálu, služba nějakému vyššímu účelu, něčemu nebo někomu, co nás přesahuje.

5.Zažívejte úspěšný výkon – ocenění, pochvala, od druhých i od sebe sama, zpětná vazba, ohodnocení.

Dle vědců pozitivní a optimistický přístup k životu a pocit životní spokojenosti je asi z 50% zděděn, z 10% závisí na materiálních podmínkách a ze 40% je ovlivnitelný. To je velká šance s naším přístupem pracovat.

Dobré pocity – cítím se dobře – jaké jsou to emoce, co to pro mě osobně znamená?

Cítím se dobře, když se cítím šťastný, radostně, dojatý, důvěřivý, hrdý, pyšný, jsem rád/a, příjemně, senzačně, legračně, vděčně, nadšeně, ulevilo se mi, zamilovaně…. Pocit pohody, odvaha, radost…

Dobře nám téměř vždy dělají „staré věci“ – ty, co dělali již naši předkové – pohyb, sex, vaření, rýpání v hlíně, procházky v přírodě.

Nezapomeňte projevovat to, že se cítíme dobře, i v chování a komunikaci.

ŠTĚSTÍ

Štěstí je především stav mysli, daný způsobem našeho nazírání na svět, našimi postoji k druhým lidem i k sobě samým.

Zkuste si udělat malý test: Jak velký vliv má daný fakt na štěstí:

Kolik mám peněz.

S kým žiju.

Věk.

Vzdělání.

Pohlaví.

Úroveň inteligence.

Náboženské založení.

Opravdové štěstí (M. Seligman) – Co nás dělá šťastnějšími?

Kolik mám peněz. Velký vliv u malých příjmů, nemá vliv u velkých příjmů.

S kým žiju. Velký vliv.

Věk. Malý vliv.

Zdraví. Nemá vliv u běžných zdravotních problémů, malý vliv u závažných onemocnění.

Vzdělání. Nemá vliv ve vyspělých zemích, v chudých zemích má vliv.

Pohlaví. Nemá vliv. Některé výzkumy ukazují mírné rozdíly ve vztahu k věku – mladší ženy jsou o něco šťastnější než mladší muži, starší ženy jsou méně šťastné než starší muži.

Úroveň inteligence. Nemá vliv.

Náboženské založení. Malý vliv. Žádný vliv u depresí. Malý vliv na hodnocení života. Vyšší vliv na pozitivní pocity a na snížení stresu.

Na zrcadlo si nalepím papírek s textem: DÍVÁŠ SE DO TVÁŘE ČLOVĚKA, KTERÝ JE ZODPOVĚDNÝ ZA TVÉ ŠTĚSTÍ.

Dle Dalajlamy ten, kdo žije šťastný život, jej vždy žije s přesahem na ostatní -pomoc, soucítění, podpora.

Pro to, abychom se cítili šťastní, je dobré, když si najdeme takové činnosti, ve kterých dosahujeme pocitu flow. Flow je duševní stav, při kterém je osoba v průběhu provozování určité činnosti zcela ponořena do pocitů naprosté soustředěnosti a nadšení. Jde o stav soustředěné motivace; cílevědomé zaujetí, při kterém člověk plně ovládá své emoce, které mu pomáhají k lepšímu výkonu v jeho činnosti; soustředím se hluboce na vykonávanou aktivitu a ne na sebe, či na vlastní emoce. Emoce při stavu flow nejsou pouze ovládnuty a usměrněny, ale pozitivně naladěny a zapojeny do řešení úkolu, zažíváme pocit spontánní radosti, nadšení při prováděné činnosti.

Při jaké činnosti jsem naposledy zažíval pocit flow?

SPOKOJENOST

Jsem spokojen/á, když…

Na naši spokojenost má velký vliv to, jak trávíme a dokážeme organizovat svůj čas. Nejde zde o to, kolik úkolů denně splníme, to nám spokojenost nepřinese. Jde o to, že známe své vize a dle nich si stanovíme své priority. Na základě priorit pak děláme plány. Jediné, čím si můžeme být jisti, je svou smrtelností a konečností našeho života. Člověk touží po smysluplnosti, po tom, aby čas, který je mu dán, je vyměřený a nikdo neví, jak dlouhý, prožil a ne promarnil.

Vize – jak chci žít, jak chci, aby můj život vypadal. Jde o dlouhodobě dobrý pocit, že žiji tak, jak chci, tady a teď a ne, až dosáhnu cíle.

Priorita – co je pro mě důležité - není měřitelná, maximálně pocitem. Vyhledávání priorit – kam člověk směřuje, kroky správným směrem. Na cestě mám milníky (cíle), ze kterých zjišťuji, že jdu správně.

Tři pravidla:

•Kam směřujeme pozornost, to sílí.

•Co bereme jako samozřejmost, to zpravidla přestane fungovat a vymizí.

•Nerovnováha je příčinou většiny našich problémů, ne-li všech.

Tedy – směřovat pozornost tam, kde je to pro nás důležité, důležité věci nebrat jako samozřejmost a udržovat rovnováhu.

Rovnováha – zaměřit na své důležité oblasti (8):

1.fyzická kondice a zdraví

2.psychika a vnitřní nastavení

3.rodina

4.vztahy

5.peníze

6.práce a kariéra

7.produktivita a kreativita

8.životní styl

/Bohdana Kabátová/

Má vize – jak chci, aby můj život vypadal? Analýza priorit: Nejdůležitější v mém životě, pro mě je… Jak se tyto priority projevují v mé každodennosti? Jak se tyto priority projevují v čase? Týdenní plánování, kam mám své priority zařazeny.

Techniky, pro zvyšování pocitů štěstí a spokojenosti:

Pozornost záměrně zaměřuji na to, co je v mém životě dobré, co se daří, všímám si věcí, které se dějí správně, které se povedly. Například místo seznamu toho, co jsem neudělal/a píši seznam toho, co jsem udělal/a. OPĚT – KDE JE POZORNOST, TAM JE ENERGIE, KDE JE ENERGIE, TAM TO ROSTE.

Vděčnosti: Každý máme za co být vděční, často nejsme, bereme to jako samozřejmost - poděkujme za to, uvědomme si to, za co jsme vděční.

Afirmace SÍLA SLOVA: Pozitivní sdělení o sobě či světě či čemkoliv, které sám/sama sobě sděluji. Dle těch, kteří tomu věří, jsou jedním z nástrojů, jak dosáhnout neuvěřitelně rychle změny. (př. Jsem krásná, dnes je krásný den, žiji v hojnosti). Tvoříme v přítomném čase a vždy s pozitivními slovy. Ale – musíme tomu věřit, sami sebe neoklameme. Tělo, emoce, rozum v souladu.

VISION BOARD: Osobní nástěnka vizí – co chci, kam chci jít, vytvořím si nástěnku svých přání, vystřihnu, nalepím, práce s tématy hojnost, bohatství…

Důvěřujte svému životu.

Soustřeďte pozornost, energii, přejte si… a pusťte

Buďte pokorní

Klademe si správné otázky: Kdo mi může pomoci? Kdybych měl/a hodinu času denně navíc, jak bych ji využil/a? Co mi v mém životě chybí?

V následujícím týdnu: Všímejte si svých emocí, tentokrát těch, které nám dělají dobře a sledujte situace, myšlenky, emoce a chování. Každé ráno si zapíši „těším se na…“. Každý večer si zapíši 3 vděčnosti: „Jsem vděčná za… Jsem vděčný za…“ Radost jsem měl/a, dobře mi udělalo, zachytil/a jsem prchavý okamžik štěstí… Změřte si svůj pocit štěstí za daný den na škále od 1 do 10 – zaměřená pozornost. Pokud mám vytvořenou afirmaci, tak si ji každý večer zopakuji. Hledejte flow…

6.3. Cítím se špatně

Cítím se špatně - co to pro mě znamená? Které emoce jsou pro mě spojeny se slovy „cítím se špatně“? Jakou mají pro mě barvu? Jak vypadají? Jsou teplé, studené? Špatné pocity – cítím se špatně – je mi to k něčemu? K čemu? Jak vyjadřuji špatné emoce tělem, grimasou, slovem, co s nimi dělám, když je cítím?

Nespokojenost, strach, hněv, vztek, stres… pocity, emoce, které když cítíme, tak se necítíme dobře, cítíme se špatně. Jak s nimi můžeme zacházet, co nám chtějí říct a jak jim můžeme předcházet?

Když cítíme zlost, vztek, smutek, mám krizi, depku, máme strach, tak vězme, že:

1.NEMUSÍME BÝT VŽDY ŠŤASTNÍ! ANI SLUNCE STÁLE NEZÁŘÍ.

2.I TAKTO SE MÁM RÁD/A.

3.POMÁHÁ POJMENOVÁNÍ – naučím se emoce rozeznat a minimálně sobě, pokud to dokážeme, tak i lidem okolo sebe, je pojmenujeme.

4.Pozor na „jsem naštvanej, jsem vzteklej“ – změníme na „cítím vztek, zlobím se“ – my nejsme ta emoce, my ji cítíme – zde máme velkou šanci na změnu a na to, že nás špatný pocit úplně nezahltí – dáváme si odstup.

5.Nemusíme hned hledat příčinu - „užít si své špatné dny“.

6.Nesvádějte svůj stav na druhé lidi, na okolnosti, převezměte za ně zodpovědnost – „cítím …., ale ty za to nemůžeš“ – říci předem.

7.Naučíme se techniku proaktivity, techniku inner-game - nejen pouhá reakce, ale zastavení a podívání se na to, co se děje a rozhodnutí, jak na to budu reagovat já – svobodná reakce na podněty.

Mí klienti často hovoří o tom, že jejich „necítím se dobře“ má dvě roviny – jednu takovou rychlou, rudou, agresivní – vztek, hněv, strach. Druhá je taková šedá, dlouhotrvající, bezbřehá – smutek, nespokojenost, nevyladění…

Nespokojenost

Kdy jsem se cítil/a nespokojen/á? Co se dělo předtím? Co se dělo potom?

Nespokojení jsme s  druhými, se sebou, se světem… Musíme si dávat pozor, protože je nakažlivá. Znáte termín „blbá nálada ve společnosti, firmě“. Amygdala nám totiž zesiluje negativní podněty.

Některé příčiny a zdroje nespokojenosti:

Nevhodná práce s časem - tak jako spokojenost, i nespokojenost závisí velmi na správném, smysluplném využití konečného času, který máme.

Spokojeni nejsme a práce s časem se nám nedaří, když:

1.Dělám věci, pro které nejsem vhodný/á. Recept – poznám sebe, to, co mi jde, své silné stránky, zdroje, nadání…viz kapitola o sebepoznání.

2.Dělám věci, které nejsou v souladu s mou vizí života, soustředím se na špatné věci. Práce s vizí, prioritami – viz kapitola o spokojenosti.

3.Používám nesprávné nástroje pro řízení svého času – vhodné nástroje nalezneme v textu o řízení času od kolegy…

4.Nedávám čas podívat se zpět – ZV, zhodnocení.

Jakým způsobem vyhodnocuji svou práci, svůj život? Jak poznám, že se daří?

Techniky zpětných vazeb:

Týdenní zhodnocení: Každý týden si určete hodinu a podívejte se na uplynulý týden – co se povedlo, co se nepovedlo. Dle toho nastavte svůj plán na týden další.

Schůzka se sebou: Jednou za měsíc si proveďte malý rituál: Nejprve se oceňte, řekněte si, že se máte rádi, pak se podívejte na uplynulý měsíc, zda se vám daří jít za svou osobní vizí. A podívejte se dopředu – jak za svou osobní vizí půjdu další měsíc?

Co jsem udělal/a: Pro velké nespokojence volíme techniku – co jsem udělal/a. Najednou se před vámi objevují seznamy splněných věcí a vy v týdenním a měsíčním hodnocení proberete sami se sebou, jak věci, co děláte, souvisí či nesouvisí s vaší vizí.

Mnoho lidí, přestože dosahují výsledků a objektivně jsou úspěšní, zažívá stálý pocit nespokojenosti. Přestože k němu nemají „reálný důvod“. Často jde o to, že jsou nastaveni a zaměřeni na hledání chyb, příliš perfekcionističtí. Někteří si dokonce myslí, že pouze pokud budou nespokojeni, mohou se dál rozvíjet, že nespokojenost je jejich hnacím motorem. Myslí si, že pokud by byli spokojeni, přestali by růst. Nebojte, osobního rozvoje a rozvoje emoční inteligence lze dosahovat i přes pocity štěstí a spokojenosti.

Co vidíte?     3+2=5     4-1=3     5+2=6 Máte příležitost buď vidět dvě správné odpovědi, nebo jednu chybu.

Práce s chybou:

U konceptu sounáležitosti patří odvaha být nedokonalý k základním potřebám. Dovolit si proto dělat chyby, mějte rádi své nové chyby. Pokud chybu uděláte, zvolte správnou techniku, jak s ní dál pracovat.

Nevhodné techniky práce s chybou:

1. Chybu nepřijmu, svádím na ostatní – kvadrant já jsem OK, jiní nejsou OK.

2. Chybu přijmu a lituji se – kvadrant já nejsem OK, jiní jsou OK.

Vhodná technika pro práci s chybou:

Chybu přijmu, omluvím se, napravím ji, neopakuji ji. Najdu si z ní poučení, beru ji jako příležitost naučit se dělat věci správně.

Práce s problémem: Mnoho lidí věnuje velkou energii problémům, které nemohou vyřešit, jsou mimo jejich sféru vlivu. Při vyhodnocování problému a jeho příslušnosti volí nevhodné komunikační prostředky.

Napište jeden problém, který vás trápí, a který můžete ovlivnit. Napište jeden problém, který vás trápí, a který nemůžete ovlivnit.

Základní otázka: Mohu problém ovlivnit?

•Pokud nemohu problém ovlivnit, pustím jej. Vědomě se nechci trápit tím, co nemohu ovlivnit. Pokud jej chci ovlivňovat, hledám cesty, kterými to půjde. Př. Trápím se situací v Tibetu – adoptuji dítě na dálku.

•Pokud vím, že problém ovlivnit mohu a chci, řeším jej.

Druhá otázka: Čí je to problém? Můj? Partnera? Zaměstnavatele?

•Pokud je to můj problém, zvolím komunikační techniku já-výroku.

•Pokud jde o problém někoho jiného – zvolím empatickou reakci.

Obě techniky se naučíte v kapitole o komunikaci.

Nespokojenost cítíme také, pokud nesprávně pracujeme s fenoménem pomoci. Mnoho lidí si neumí říkat o pomoc, neumí pomoc odmítnout. Také dávají pomoc tam, kde je nevyžádaná, okamžitě přispěchají bez ohledu, zda druhý pomoc chce či ne. Když dáváme pomoc ihned tomu, kdo ji nechce a zvládnul by situaci sám, v podstatě mu bráníme v potřebě „být schopný“ a tím jej „znekompetentňuji“. Což vede k tomu, že s námi bude bojovat o moc či jej tlačím do pocitu bezmocnosti. MOC – POMOC – BEZMOC.

Pomoc:

Naučím se říkat si o ni.

Naučím druhé říkat si o ni.

Pomáhám tomu, kdo si o pomoc řekne.

Zeptám se – chceš pomoci nebo to zvládneš sám?

Z montessori pedagogiky známe heslo: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“

Nespokojení jsme také, když prokrastinujeme. Prokrastinace – „pro krastio – patřící zítřku“. Na toto téma mohu doporučit knihu Petra Ludwiga – Konec prokrastinace a Pavla Pacovského Člověk a čas. Nespokojenost se dostaví často i tehdy, když si dáváme velké cíle, velké úkoly.

Jak vypadají vaše novoroční předsevzetí?

Novoroční předsevzetí jsou jedna z krásných možností. Pokud však pracujeme na velkých cílech, velkých změnách, na všem současně… obvykle selžeme. A co se dostaví? Nespokojenost, bezmocnost, pocity selhání. A to se opakuje, vrací, cyklí, až můžeme dojít do fáze, které se říká „naučená bezmocnost“.

Nedělám nic→ výčitky→jsem k ničemu, sebevědomí jde dolů→ bezmoc →nedělám nic→ výčitky→ jsem k ničemu, sebevědomí jde dolů…

Úsměvné je, že novoroční předsevzetí vypadají často každý rok stejně… Co s tím?

•Technika KAIZEN - malé krůčky a ocenit se - chci zdravě žít, tak začnu maličkostí – každé ráno vodu s citronem a 5 kliků…

•Překračujeme svou komfortní zónu

•Otočit to – „dělám, co má smysl → mám dobrý pocit →rostou mi dovednosti →věřím si →dělám, co má smysl…“

Nezapomeňte, že i pád na pusu je krokem vpřed.

Který nový návyk by mi pomohl, abych se cítil/a spokojenější? Je v souladu s mou vizí? Jak? Jak jej zařadím do svého života?

Strach:

Máme v sobě část, která o nás neustále pečuje a stará se o to, aby se nám nic nestalo a dobře se nám dařilo. Abychom uměli vyhodnotit nebezpečí, rizika, chrání nás, je součástí základní výbavy a upozorňuje nás – měj se na pozoru. Mobilizuje energii a vyvolává fyzické projevy – třes rukou, stažený žaludek, neschopnost pohnout se. Můžeme mu říkat NÁŠ VNITŘNÍ OCHRÁNCE. Pokud zažíváme stavy ohrožení, tak samozřejmě potřebujeme, abychom byli mobilizovaní, připraveni. Bohužel, náš vnitřní ochránce pracuje s informacemi - dobré je to, z čeho máme dobrý pocit, špatné to, z čeho máme špatný pocit, jiný jazyk ani informace nemá.

Jednoznačně nám tedy dokáže pomoci v jasných a jednoduchých situacích. Ve složitých situacích nám může pomoci pouze tehdy, pokud máme pořádek v sobě, máme se rádi, máme pozitivní postoj k životu a důvěru v budoucnost, sebe i druhé - zde se strach spouští jen tehdy, když je skutečně ohrožující.

Strach tedy někdy hovoří naprosto v souladu se situací, ve které se objevuje, náš vnitřní ochránce má jednoznačné informace a vysílá signály dle nich. Jsou však situace, kdy je náš vnitřní ochránce zmatený a informace, které dostává, zmatek a nesoulad v nás, naše destruktivní programy či nesoulad spouští alarm tam, kde nemá. Nejsilnější vliv mají situace, které jsme zažili v dětství, kdy se vytvářelo naše přesvědčení, životní scénáře. Ale neseme si i věci z dospělosti - když máme špatné zkušenosti z předchozího vztahu, když náš chytrý mozek vymýšlí všechny problémy, všechny kdyby…

Když máme strach, jsme napadení celí, mozek, srdce i tělo.

Strach je častokrát o „co když“ – nejsem dost dobrý/á, nebudu milován/a; co se stane, když… Máme strach z toho, že mě někdo nebude mít rád, strach že nejsem dost… (dobrá, hezký, chytrý, schopná). Máme strach z rizika, z neúspěchu, paradoxně i z úspěchu.

Jak se strachem nepracovat? Co nefunguje?

•Rozhodně svůj strach nepotlačujte, když strach odmítáte, odmítáte sami sebe.

•Pozitivní myšlenky, hecování se, různé afirmace – pokud jim nevěříme, nemohou s naším strachem nic udělat – jak víme již od začátku textu – emoce jsou starší a silnější než racionální mozek.

•Sami nejděte cestou zkoumání „proč mám strach“, pokud je váš strach silný, nechte se tímto hledáním provázet odborníkem.

Co můžeme s naším strachem dělat?

•Důležité je, jak jej vnímáme – je to pro nás brzda, problém nebo příležitost k růstu, ukazatel, kam mám jít.

•Naslouchejte svému strachu – kvůli něčemu se u vás objevil, něco vám chce říct.

Techniky práce se strachem:

•Začněte mít svůj strach rádi. Láskyplně jej přijměte, hovořte s ním. Je to váš vnitřní ochránce, chrání vaše vnitřní dítě a je pouze trochu zmatený. Zklidněte svou mysl a ptejte se:

Co mi chceš říct? Co mě máš naučit? Jaký máš v mém životě smysl?

•Pečujte o sebe, zklidněte se, pěstujte sebelásku.

•Začněte technikou kaizen dělat to, z čeho máte strach - po malých krůčcích vystupujte ze své komfortní zóny.

•Objevte své strachy a transformujte je – strach – respekt – energie; strach jako příležitost k růstu, můžete jej proměnit v energii.

•Zesměšnění – funguje u některého druhu strachů – jdu ve svých představách ad absurdum, až je to směšné.

•Co nejhoršího se může stát.

•TFT a EFT techniky – jsou výborné pro práci se strachem – objevujte sami.

Cestou k trvalému snižování strachu je změna návyků a postojů:

1.Zavádění denních rituálů – cviky, rituály, meditace, imaginace, relaxace.

2.Čistit psychiku – vyhnutí se škodlivým, negativním podnětům.

3.Žít vnitřní pravdu a být sami sebou – nepotlačovat sami sebe.

4.Připomínat si situace úspěchu, to, kdy jsme překonali své hranice.

5.Mít se rád/a.

6.Vytvoření rovnováhy - tělo, mysl i duše hledají rovnováhu.

7.Konfrontace s tím, čeho se bojíme – krůček po krůčku – nadechnout, vydechnout, pustit se do akce – důvěřuji svému životu.

8.Přijmout svůj strach – přijmu sebe sama, ukonejším - i takto se mám ráda, jsem si oporou, ustojím a přijmu realitu.

Vyzkoušejte si některé další techniky práce se strachem: Vyberte si jeden kámen – strach. Z čeho mám strach? Sepište si na papírky své strachy. K čemu mi jsou? Co je za nimi? Vyberte si ty, které si chcete nechat, protože vám pomáhají, posunují… a ty, které nechcete, symbolicky spolu s kamenem odhoďte.

Ptejte se sami sebe: Co bych dělal/a, kdybych se nebál/a?

Hněv je silná, stará emoce. Opět nám může být velkým pomocníkem, protože nám ukazuje, co nám vadí, co se nás dotýká, kdy jsou napadeny naše hodnoty. A zároveň může spolu s agresivní komunikací nebo agresivitou být destrukční pro naše vztahy, pokud jej nedokážeme vyjádřit, je destrukční pro nás. K dalším emocím patří pocity viny, křivdy, vztek, smutek…

Naučte se pracovat se svou nespokojeností. Naslouchejte svému strachu. K hněvu přistupujte s respektem a k jeho prožívání a vyjadřování proaktivně. Pokud máte pocity viny, tak si vzpomeňte, jak pracovat správně s chybou. Pokud jsou ve vašem životě pocity křivdy, tak pracujte s odpuštěním. Pokud přijmete zodpovědnost za svůj život, nemusíte vůči nikomu cítit křivdu.

7. Vím, jak sám sebe/sama sebe motivovat

Motivace můžeme vnímat jako sílu, díky níž něčeho dosahujeme, přispívá k energetizaci organizmu a jeho zaměření. Obvykle ji dělíme na vnější – někdo motivuje k něčemu nás – k vyššímu výkonu, ke změně. Používá k tomu obvykle cukr – zvýšení platu nebo bič – trest, sankce. Stejně tak – prostřednictvím vnějších motivů – můžeme motivovat někoho my. Tato motivace nepatří k efektivním, je obvykle krátkodobě účinná a obecně – není příliš vhodná. Zdá se velmi snadná, ale není efektivní. Ztrácí se u ní kreativita, jedinečnost, odměny i tresty musíme stále zvyšovat, aby stále byly „motivující“.

Vnitřní motivaci, kdy motivujeme k dosažení něčeho my sami sebe, můžeme dělit na motivaci cílem a vizí:

Motivace cílem – stanovím si cíl, až k němu dojdu, tak konečně budu šťastný/á. Příklad - budu vydělávat hodně peněz a koupím si nové auto – až budu mít nové auto, budu šťastný a spokojený. Budu spokojená, až se naučím anglicky. Tyto cílové motivace s sebou nesou rizika velké nespokojenosti v průběhu cesty k cíli a zároveň – co, až cíle dosáhneme? Obvykle jsme chvíli šťastní a pak se neděje nic – pocit štěstí se vyčerpá.

Znáte ve svém životě situaci, kdy jste se motivovali cílem a nevedlo to k takovému štěstí, v jaké jste doufali?

Motivace vizí – motivace, která opravdu funguje. S vizí jsme pracovali již v předchozích kapitolách, máme ji tedy zpracovanou. Příklad - chci být zdravý člověk, jdu cestou – dělám malé zdravé kroky, které vedou k naplnění mé vize.

Jak vám vaše vize může pomoci ve vaší motivaci? Jaké kroky j jejími naplnění můžete dělat?

8. Vyjadřuji své emoce a pracuji s nimi

8.1. Jak pracovat se silnými negativními emocemi, proaktivní přístup

Již víme, že:

•Moderní problémy řešíme emočně starými nástroji.

•Spíš než emoční rychlost opakované reakce vyžaduje současný svět tvůrčí a stále nové jednání.

•Naše silná emoční reakce automaticky neznamená, že podnět tuto reakci vyžadoval.

•Negativním emocím nelze vždy předcházet.

•Musím pracovat na sobě.

•Negativní energie z emocí musí ven.

•Hledám kultivované způsoby, jak mohou jít ven.

„Jsi-li v okamžiku hněvu trpělivý, můžeš si ušetřit 100 dní starostí.“ Čínské přísloví

Pozor na rozdíl:

POTLAČENÍ EMOCE - nevhodné - vede k psychosomatickým problémům.

REGULACE EMOCÍ – vhodné - prostřednictvím učení se.

PROAKTIVITA

Technika proaktivity vychází z toho, co jsme se již naučili. Jde pouze o to, že se můžeme rozhodnout, jak budeme reagovat na podnět. Svobodný člověk se mezi reakcí na chviličku zastaví a zeptá se sám sebe, jak bude reagovat. Tj. když mě někdo naštve, neuhodím ho. Když jsem frustrovaná, nesním tabulku čokolády. Reaktivní člověk hned reaguje, proaktivní volí, jak bude reagovat. Právě v možnosti zvolit si svobodně způsob reakce je naše největší síla.

Zkuste trénovat proaktivitu – nejprve na jednodušších situacích, poté na složitějších. Kdy s tím mám největší problémy? Kdy jsem svobodný člověk a kdy pouze reaguji na podněty prostředí?

8.2. Tělo

Vyjádřete tělem, grimasou, výrazem obličeje radost. Vyjádřete tělem, grimasou, výrazem obličeje hněv Zkuste si každý den v průběhu týdne natrénovat a vyzkoušet co nejvíce tělesných, fyzických projevů emocí.

Tělo je to, co nám nevyjadřování emocí odnáší – bloky, psychosomatická onemocnění, bolesti. Proto - zapojte co nejvíce své tělo do vyjadřování emocí, jak jen můžete – gestikulujte, tančete, skákejte, bouchněte si pěstí do stolu – ať to jde ven. Samozřejmě, má to své hranice, které si již dokážete představit. A láskyplně se o své tělo starejte, dávejte mu dobře najíst a napít, pečujte o něj a buďte vnímaví – často nám potlačené emoce somatizují, takže to, co nás trápí, se můžeme dozvědět právě přes tělo. Ale to již také víme…

Co nevhodného děláte, když jste ve stresu? Jak jíte? Pijete? Sportujete?

8.3. Komunikace

Pravděpodobně si všichni dokážeme představit, jak nevhodně dokážeme vyjadřovat své emoce. Někdo je proto raději nevyjadřuje vůbec – to také není dobře. Jak tedy své emoce vhodně vyjadřovat slovy?

•Každý má právo mluvit o svých pocitech.

•Říkejte, co cítíte. Říkejte, co si myslíte. Není to o boji, ale o vyjádření – toto mě zlobí, toto se mi líbí, toto bych chtěl/a, s tímto chci pomoci, potřeboval/a bych, mám ráda, těší mě, těším se… Naučte se používat techniku já-výroku.

•Já-výrok – je respektující, nekonfrontační, neobviňující a nehodnotící. Dáváme najevo, že druhý je pro nás partner, kterému v rámci svých hranic můžeme sdělit své problémy.

POPIS – popíšu situaci POCIT – jaký z ní mám pocit PŘÍČINA – kde je příčina

Příklady:

„Jsem na rozpacích. Mám problém, se kterým bych potřeboval/a pomoci.“ „Opravdu mě rozzlobilo, když jsem slyšela, co jsi řekla.“

„Není mi jedno, když slyším, že máte mezi sebou spory.“

Vyjádřete já-výrokem: Kamarád vám slíbil pomoci, ale nepřišel. Nelíbí se vám, jak s vámi mluví váš šéf. Manžel/ka se zdržel/a v restauraci.

•Potřeboval/a bych… naučte se začínat věty slovy „potřeboval/a bych…“

•Nejsem emoce, ale cítím emoci - naučte se komunikovat o emocích tak, že nejsme jimi, ale cítíme je. To znamená – neříkám, jsem naštvaný, ale cítím zlost.

•O sobě mluvte jen v dobrém.

•Je zbytečné vysvětlování na racionálním podkladu, když je ten druhý nebo já sám v silných emocích – můžeme sice „něco“ vysvětlovat, ale ten druhý nás stejně nemůže vnímat – má zaplavenou amygdalu. Jasně řekněte – to se mi nelíbí… a pak se k situaci vraťte a v klidu ji proberte.

9. Emoce těch druhých – empatie, povzbuzení, hranice

Co od nás naše druzí ve vztahu k emocím potřebují?

1.Přijmutí druhého i s jeho emocemi – každý má právo na své emoce.

2.Stanovíme si hranice v chování – ano, rozumím tomu, že se zlobíš, ale nelíbí se mi, když na mě křičíš.

3.Mluvíme s druhými o jejich emocích bez hodnocení, rad – rozvíjíme svou empatii a naslouchání.

4.Naučíme se druhé podporovat, povzbuzovat a oceňovat.

5.Vyvarujme se komunikačních stopek, opět si vzpomeňme, co ubližuje či ubližovalo nám. Také nenechávejme emoce být, ale dáme jim pozornost.

Jedna ze složek emoční inteligence je empatie. Znamená naučit se rozumět emocím, pocitům a motivům druhých lidí - vcítění. Empatický člověk je schopen chápat důvody a způsob jednání někoho jiného, rozumí jeho pocitům a názorům. Vcítí se do vnitřních pocitů i vnějšího chování. Důležité je, aby člověk nehodnotil, proč druhý dělá to, co dělá.

Pomáhají nám komunikační dovednosti – slova, mimika, gesta, postoj…

Jednou z cest pro zvýšení naší empatie je schopnost naslouchat druhému:

Techniky aktivního naslouchání

Technika	Cíl:	Prostředky:	Příklady:
POVZBUZOVÁNÍ:	podnítit druhého k dalšímu hovoru; získávání informací; hledání nových souvislostí; mapování a rozšiřování témat	Užíváme výhradně otevřené otázky; Užíváme neutrální slova; Nevyslovujeme souhlas či nesouhlas	Co mi o tom můžeš říct? Jaký je váš názor? Jak to vidíte vy? Co se změnilo?
OBJASŇOVÁNÍ	Získávání informací; hledání nových souvislostí; pomáháme mluvčímu, aby viděl i další hlediska problému	Otevřené otázky; pozor na PROČ; pozor na přebírání iniciativy a dopovídání	Co si pod tím mám představit? Koho se to týká? Komu to ještě vadí? Jak ty to vnímáš? Co je pro vás nejdůležitější? Jak to vypadá doma, když se učíš?
PARAFRÁZOVÁNÍ	Ukázat, že mluvčímu nasloucháme, že mu rozumíme, co říká; ověřujeme si, že správně rozumíme; udáváme konverzaci směr a strukturu	Svými slovy zopakovat hlavní myšlenku sdělení, POZOR! Neznamená to doslova zopakovat to, co jsem slyšel/a	Jestli tomu dobře rozumím, tak… Vy říkáte, že… Je to tak, že… ; ….říkám to správně?
SHRNUTÍ	shrnout důležité myšlenky a fakta; zhodnotit dosažený pokrok; položit základ k další diskuzi	Strukturovat hlavní vyřčené myšlenky formou konstatování; ověřujeme, zda to všichni pochopili stejně	Pojďme si shrnout, co jsme do této chvíle probrali. Dohodli jsme se, že budeme řešit… Je to tak? V předcházející hodině jsme mluvili o …. A jako nejvhodnější se jeví…
ZRCADLENÍ POCITŮ	Porozumění a legitimizace pocitů a emocí; umožnit mluvčímu zvládat emoce, pocity	Pojmenujeme, co si myslíme, že druhý cítí; můžeme použít i otázku; necháme druhému prostor, aby nás mohl korigovat	Vidím, že vás to velmi rozčílilo. Vnímám, že jste velmi rozrušený. To je v této situaci v pořádku. Myslíš, že to bylo zbytečné a bereš to jako křivdu?
OCENĚNÍ	Pojmenovat pozitivní jednání nebo vlastnost druhých. Dát najevo důvěru.	Projevit uznání úsilí či činnostem. Oceňujeme vše, co lze ocenit (aktivní účast v rozhovoru, pozitivní přístup, osobitý pohled na situaci). Konkrétní a upřímně míněné.	Jsem rád/a, že jsme mluvili o … Těší mě, že... Skutečně si vážím vaší snahy vyřešit problém. Děkuji vám za vaši ochotu.

Empatie – kde jsem nebyl empatický? Vidím to? Co mohu udělat lépe? Druzí cítí nějakou emoci, něco dělají ve vztahu ke mně, má to nějaké hranice? Jak to poznám? Co je pro mě překročení hranice? Co udělám? Zažil/a jsem situaci, kdy mi bylo snadné vcítit se do druhého? Zažil/a jsem situaci, kdy mi přišlo těžké vcítit se do druhého? V čem se tyto situace lišily?

•Povzbuzování a podpora – popis, pocit, přínos.

Příklady:

Měl/a jsem radost, když si sám zalil květiny. Děkuji, pomohlo mi to.

Potěšilo mě, když si neodmítl pomoci kamarádovi. Byla to dojemná situace.

Povzbuzení, jedinečnost a ocenění je vyjádřeno i v následujícím příběhu:

Příběh hliněné nádoby

V Číně měl jeden nosič vody dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích palice, kterou nosil na krku. Na jedné byla prasklina, zatímco ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody.

Na konci dlouhé cesty, která vedla od potoka až k domu, měla vždy prasknutá nádoba vodu už jen do polovičky. Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jeden a půl nádoby vody. Samozřejmě, že dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť byla bez chyb, dokonalá. Ale prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost, a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu. Po dvou letech soužení oslovila u potoka nosiče:

“Stydím se, neboť voda teče po celé cestě domů. A na konec cesty donesu jen polovic vody.”

Nosič jí ale odpověděl:

“Všimlas si, že květy rostou jen na tvé straně chodníku a ne na druhé straně? A to proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem zasadil semena květin. To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli do domu. Dva roky sbírám ty krásné květy, abych si zdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nerozzařovala můj dům.”

Co bychom při komunikaci s druhými a vyjadřování či vnímání emoci dělat neměli:

•Komunikační stopky: výsměch, ironie, kritika, shazování, ponižování, srovnávání…

•Nevhodné a nerespektující: Přikazování, poučování, napomínání, moralizování, poskytování nevyžádaných rad, hodnocení a posuzování partnera, vyvracení, odmítání a relativizace pocitů partnera, strhávání pozornosti na sebe, interpretování, analyzování, zvědavé vyptávání, unikání od tématu, nemístné vtipkování.

•Zlozvyky: čtení myšlenek, přerušování a skákání do řeči, nereagování na sdělení – chybí zpětná vazba, neverbální odmítání, neupřímné vyjadřování pocitů oklikou, neupřímnost, nejasnost, nekonkrétnost sdělení, nálepkování, přílišné zobecňování, překrucování skutečnosti, nesoulad verbálního a neverbálního projevu, přehnané emoce…

•Pozor na generalizace, nálepky, ty-sdělení…

•Komunikační bloky říkají: To, co cítíš, cítit nemáš, nemůžeš. To přece nemyslíš vážně! To asi nevíš, co mluvíš. Takové pocity nejsou správné.

•Pozor – každý z nás má právo danou situaci prožívat po svém, každý cítíme něco jiného. Už jen to, že přestaneme s negací pocitů druhého, znamená zlepšení vztahu.

•Stále více kritizujeme, než oceňujeme. Jakoby poznat sebe znamenalo vědět, co mi nejde. Jako bychom si mysleli, že kritikou dosáhneme pozitivní změny.

Zkuste přestat:

•Při silných emocích odvádět pozornost jinam.

•Řešit situaci v akutním stadiu (pokud to není nutné)- vždy se k situacím v klidu vracejte já-výrokem.

•Zakazovat druhým cítit to, co cítí.

•Nechávat negativní emoce uvnitř.

Limity v chování druhých ve vztahu k vaší osobě:

•Rozhodně si nenechte vše líbit, stanovte si hranice.

•Jasně vymezit pravidla a hranice (bití, křik, sprostá slova).

•Nechávejte ostatním zodpovědnost za jejich chování.

•Nenechte se vtáhnout do pocitů, kdy si myslíte, že za negativní emoce a agresivní chování druhých můžete vy, protože nejste OK.

10. Závěr

Tento text samozřejmě nemohl postihnout všechna zajímavá zákoutí rozvoje emoční inteligence a všechny techniky, které nám v jejím rozvoji mohou býti nápomocné. Věřím, že něco z něj se může stát inspirací pro to, abyste se cítili ve svém životě lépe a žili ve světě radostně, spokojeně a šťastně obklopeni lidmi, které milujete a kteří milují vás.

Odpusťte sobě i druhým ve vaší minulosti, mějte důvěru ve vaši budoucnost a zaměřte pozornost na přítomný okamžik a přijměte zodpovědnost za svůj život.

11. Inspirace a zdroje

Inspirace pro vás:

•Pacovský Petr: Člověk a čas

•Ludwig Peter: Konec prokrastinace

•Timothy Ferris: Čtyřhodinový pracovní týden

•Don M. Ruiz: Čtyři dohody

•Robin S. Sharma: všechny knihy

•Martin Seligman

•Ivo Toman: všechny knihy

Zdroje:

•Arrive, J. I. (2004). Umění prožívat emoce. Portál. Praha.

•Kopřiva, P., Nováčková, J., Nevolová, D., Kopřivová, T. (2007). Respektovat a být respektován. Spirála. Kroměříž.

•Praško, J. (2007). Jak vybudovat a posílit sebedůvěru. Grada. Praha.

•Stuchlíková, I. (2002). Základy psychologie emocí. Portál. Praha.

•Širůčková, Štěpánková: Emoce v našich životech a jak na ně. CRSP Brno, 2011